Spolupráce ombudsmanů jako klíč k lepší ochraně práv dětí i dospělých

Dne 31. března se své funkce ujal historicky první ochránce práv dětí Martin Beneš. Je to významný okamžik pro české právní prostředí i pro ochranu základních práv. Poprvé vznikla samostatná instituce, která se má soustavně a specializovaně věnovat právě právům dětí. Martinu Benešovi chci při této příležitosti popřát hodně sil, úspěchů a dobrých rozhodnutí v této mimořádně odpovědné práci!

Pokud bych byl zvolen veřejným ochráncem práv, považoval bych úzkou spolupráci s ochráncem práv dětí za jednu ze svých priorit. Ochrana práv dětí není oddělenou a uzavřenou agendou. Zasahuje do fungování rodiny, školy, zdravotnictví, sociálních služeb, soudů i dalších veřejných institucí. Právě proto je nutné, aby mezi veřejným ochráncem práv a ochráncem práv dětí existovala pravidelná a obsahově silná spolupráce.

Ochrana práv je nejúčinnější tehdy, když se kromě řešení jednotlivých případů opírá také o sdílení zkušeností a včasné rozpoznávání systémových problémů. Proto bych pokládal za velmi užitečné navázat aktivní kontakt a spolupráci i s dalšími ombudsmany působícími v různých oblastech.

V českém prostředí dnes vedle veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí pracuje také řada dalších ombudsmanů. Jejich postavení a pravomoci nevyplývají ze zákona a nejsou zdaleka stejné. Na vysokých školách existují univerzitní ombudsmani, kteří pomáhají studentům i zaměstnancům při řešení konfliktů, otázek rovného zacházení, nevhodného chování nebo bezpečnosti akademického prostředí. Ve zdravotnictví působí nemocniční ombudsmani, kteří chrání práva pacientů a pomáhají řešit situace vznikající při poskytování péče nebo při komunikaci mezi pacientem, rodinou a zdravotnickým personálem. V některých dalších sektorech existují klientští nebo interní ombudsmani, kteří se zabývají stížnostmi, etickými otázkami nebo hledáním spravedlivého a neformálního řešení sporů.

Zvláštní pozornost si zaslouží také role školského ombudsmana při Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Ministerstvo v roce 2025 transformovalo tuto pozici do funkce zmocněnce pro ústavní a ochrannou výchovu a do této role jmenovalo Štěpána Jílku. Už samotné zaměření této funkce ukazuje, jak důležité je, aby ochrana práv dětí nebyla vnímána abstraktně, ale aby byla pevně spojena s konkrétní zkušeností dětí, které se nacházejí ve zvlášť zranitelném postavení.

Právě spolupráci s ombudsmany v oblasti zdravotnictví, školství a spravedlnosti považuji za mimořádně důležitou. V těchto oblastech se totiž nejcitelněji dotýkáme lidské důstojnosti, zranitelnosti a reálného přístupu k právům. Nemocniční ombudsmani mohou přinášet cenné poznatky o tom, jak se v praxi zachází s pacienty, dětmi i jejich rodinami. Školští a univerzitní ombudsmani zase velmi dobře vidí problémy spojené s bezpečností prostředí, přístupem ke vzdělání, šikanou, nerovným zacházením nebo s tím, jak instituce reagují na slabší a zranitelnější. A oblast spravedlnosti je zásadní proto, že právě tam se ukazuje, zda stát skutečně dokáže chránit jednotlivce před bezmocí, formalismem nebo necitlivým výkonem veřejné moci.

Osobně považuji za důležité vytvářet mosty mezi zkušenostmi z různých prostředí. O to jsem se vždy snažil i ve svých dřívějších aktivitách, kdy jsem třeba pořádal kulaté stoly k nedobrovolným hospitalizacím. Zásahy do základních práv se často neodehrávají jen v jednom bodě, ale na rozhraní několika systémů. O to důležitější je, aby si ti, kdo se ochraně práv věnují, předávali poznatky a hledali společná řešení.

Jako první krok bych proto viděl pracovní setkání s těmi ombudsmany, jejichž agenda je z hlediska ochrany základních práv a práv dětí nejbližší a nejdůležitější. Nemělo by jít o formální konferenci, ale o skutečně pracovní platformu zaměřenou na konkrétní problémy z praxe, opakující se typy selhání, možnosti prevence a sdílení dobrých zkušeností. Takové setkání by mohlo položit základ dlouhodobější spolupráce.

Na něj by podle mého názoru mohlo navázat každoroční ombudsmanské fórum. To by mohlo vytvořit prostor pro pravidelnou výměnu zkušeností mezi veřejným ochráncem práv, ochráncem práv dětí a dalšími ombudsmany působícími ve významných oblastech veřejného života. Smyslem takového fóra by nebyla reprezentace, ale praktická práce: identifikace problémů, sdílení dobré praxe, formulace doporučení a posílení vzájemné součinnosti.

Jsem přesvědčen, že právě takový přístup odpovídá modernímu pojetí ochrany práv. Ochrana práv dětí i dospělých není úkolem jediné kanceláře ani jediné instituce. Je to společné úsilí, které vyžaduje odbornost, citlivost a schopnost spolupracovat. Právě v tom vidím jednu z důležitých cest, jak roli ombudsmana v České republice dále posílit.

Photo by krakenimages on Unsplash