Nominace na ombudsmana: můj pohled na advokacii a právo
Na konci roku 2023 jsem získal cenu Alice G. Masarykové. Na základě toho se na mě obrátil Advokátní deník, kterému jsem odpověděl na pár otázek. Myslím, že tento rozhovor dává dost konkrétní představu o tom, jak přemýšlím o právu, právních profesí a roli právníků ve společnosti.
Proto jsem se rozhodl jej zde znovu zveřejnit.
Vyjímám z něj několik pasáží a sdílí odkaz na celý text
...
Jako advokát jste rozkročený mezi tolika zajímavými a přínosnými projekty ze všech možných oblastí, že si člověk říká, jak to všechno můžete stihnout, jak to zvládáte? Co vám dává sílu a odhodlání v těchto aktivitách dále pokračovat, a navíc ještě stále vymýšlet nové možnosti, jak a kde prospět…?
U tohoto ocenění jsem si uvědomil, že jsem asi mistr ve vytváření dojmu, jak moc toho dělám. Moje jednotlivé projekty a aktivity neběží souběžně nebo kontinuálně. A nejsem na ně samozřejmě sám. Ale obecně mohu říct, že to, že se mi v profesi a životě zatím spíše daří, nepovažuji za nějakou svoji extra zásluhu. Nemyslím si, že bych byl nějak mimořádně pracovitý či dokonce schopný. Spíše to vnímám jako svého druhu štěstí či dar. A vidím, že mnozí takové štěstí neměli či jim v oblastech, které současná společnost oceňuje, dáno nebylo. Považuji za správné či lépe řečeno přirozené něco z toho, o co jsem se zas tak moc nezasloužil, zpět do společnosti vrátit. Vrátit to lidem, kteří jsou často dobří v něčem, co dnes takový materiální úspěch nenese. Nebo kteří prostě jen neměli štěstí.
...
Etika je zvláště v dnešní rozjitřené době aktuální a důležité téma. Je na ni kladen dostatečný důraz? Je to nejen téma teoretické, ale uplatňuje se i v praxi? Je skutečně součástí, řekněme, stavovské cti?
Zdá se mi, že stále ještě nemáme profesní etiku dostatečně zažitou a vlastně ani promyšlenou. V samotném základu by podle mě nemělo jít o nějakou složitou teoretickou či dokonce metafyzickou disciplínu. Nějaké bádání a mudrování o dobru a zlu v nadpozemských výškách. Ale současně nemá být podstatou profesní etiky ani to, učit se obecně, jak být slušný. Při takovém pojetí nahráváme obvyklému názoru, že koho slušnosti nenaučila rodina či základní škola, už to na vysoké či v právní profesi nedožene. Podle mě má jít o pravidla zodpovědného, a v tomto smyslu slušného výkonu jednotlivých právních profesí tak, aby tyto profese plnily svou roli ve fungování právního systému jako celku a potažmo ve společnosti. Netroufám si mluvit o jiných profesích. Pokud jde o advokátní stav, tak podle mého chápání mají pravidla profesní etiky směřovat k tomu, aby advokát řádně a s plným nasazením "kopal" za svého klienta, a přitom třeba nehleděl na to, co si o tom myslí nezasvěcená veřejnost, nebo neuvažoval o tom, jak bude reagovat státní moc. Ale současně, aby to nedělal způsobem, který nabourává možnost soudu nebo jiného orgánu o věci spravedlivě rozhodnout. Třeba aby advokát nepřispíval k tomu, že vítězství ve sporu je založeno na lži nebo na zfalšovaných důkazech. Aby advokát sám nepostupoval lidově řečeno lstivě či jinak hrubě nekorektně. Nebo aby netraumatizoval poškozené. Ano vím, hranice jsou někdy nejasné. Právě jejich hledání a hlídání je podle mě úkolem profesní etiky.
Řekl bych, že takto pojatá profesní etika by měla být jedním z centrálních bodů profesní přípravy. A s upozorněním, že poslední dobou se tématu profesní etiky aktivně nevěnuji, bych spíše řekl, že tomu tak není. Ale třeba se mýlím.
...
Aktuálně se věnujete i tématu nedobrovolných hospitalizací. Jsme podle vás po právní stránce na pomoc lidem s psychickými potížemi dostatečně připraveni? Kde vidíte případné mezery?
Bohužel se mi zdá, že připraveni nejsme. A to nejen po stránce právní, ale hlavně po stránce pochopení toho tématu a po stránce komunikační. Jsme všichni plni předsudků ohledně lidí s psychickými obtížemi, neumíme s nimi mluvit, nemáme na to trpělivost, nevěříme tomu, co nám říkají atd. Osobně mám pocit, že jako advokáti je často ani nepovažujeme za skutečné klienty. Respektive, nepovažujeme je za klienty jako všechny ostatní. Spíše je i my bereme jako pacienty. A tak místo naslouchání jejich sdělení, poskytování právní pomoci a respektování jejich proseb, požadavků či pokynů, posloucháme spíše to, co říká jejich okolí a zejména zdravotnický personál. V našich očích a stejně tak v očích soudců či státních zástupců se stávají objekty naší péče. Přestávají být plnohodnotnými lidmi, ošklivě řečeno subjekty práva. Chováme se k nim pak tak, jak bychom si to k jiným klientům nikdy nedovolili. Bohužel se mi zdá, že nejde o jednotlivé chyby, ale o systémový problém. A myslím, že by jej naše profese měla systémově řešit.
...
Známý je váš projekt Právníci v ulici, kdy se v Táboře konají veřejné besedy s významnými právnickými osobnostmi. Jací nejzajímavější hosté v rámci tohoto projektu vystoupili, o jaké byl největší zájem?
Jsem rád, že se nám podařilo do Tábora na besedy s veřejností dostat mnoho špiček českého práva. Našimi hosty byly například JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D., JUDr. Pavel Rychetský, dr. h. c., JUDr. Josef Baxa, Mgr. Daniela Zemanová, prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc., JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D., doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D., JUDr. Ján Hrubala, JUDr. Robert Němec, LL.M., a další. Myslím, že největší zájem vzbudila diskuse s tehdejším Nejvyšším státním zástupcem JUDr. Pavlem Zemanem a pak také s Pavlem Rychetským (od srpna 2003 do srpna 2023 předseda Ústavního soudu CR, pozn. redakce).
Co bylo a je hlavní myšlenkou setkávání veřejnosti s právníky? Může napomoci zvýšit důvěru v justici?
Ano, hlavním motivem pořádání těchto besed je zvýšení důvěry. Obecně důvěry ve fungování státních institucí a zejména důvěry v justici. Společnost bez důvěry fungovat nemůže a justice tím spíše. To, že mají lidé možnost osobně se setkat s právníky ve špičkových pozicích a poslechnout si přímo jejich odpovědi na své otázky, může snad alespoň trochu přispět k tomu, že budou více chápat různé pohledy na sporné otázky, budou více věřit tomu, že snahou špiček justice je hledání nejlepšího řešení nebo budou třeba méně podléhat konspiračním teoriím.
...
Mezi vaše vzdělávací aktivity patří také Škola lidských práv, kde se věnujete studentům právnických fakult. Co vše tento program nabízí? Daří se vám vychovávat další podobné nadšence, jako jste vy sám?
Školu lidských práv považuji osobně za nejužitečnější projekt z těch, kterým se věnuji. Hlavní aktivitou naší školy je týdenní cyklus workshopů o různých lidskoprávních problémech a jejich právních aspektech. Osobně vidím dva hlavní cíle. Jednak zvýšit citlivost budoucích právníků k lidskoprávním tématům a jednak je inspirovat, aby se některému z nich začali někdy v budoucnu sami aktivně věnovat. Důraz klademe na praktičnost a zapojení studentů do výuky. Jde nám o to, aby budoucí soudci, advokáti a státní zástupci viděli právo v akci v těch oblastech, kde v praxi často nefunguje dobře. Aby měli třeba možnost podívat se na to, jak vidí fungování práva oběti lidskoprávních porušení. A aby vnímali zodpovědnost za to, k čemu a jak právo budou oni sami používat. Ohlasy absolventů Školy lidských práv jsou vždy velmi pozitivní a víme i to, že se opravdu mnozí z nich následně lidskoprávním tématům věnují. A to mi dělá samozřejmě velkou radost!
