Nedobrovolné hospitalizace: závažné a bezprostřední ohrožení musí trvat po celou dobu

Existenci zákonných důvodů pro držení člověka ve zdravotním ústavu bez jeho souhlasu je zdravotnické zařízení povinno zkoumat po celou dobu trvání detence. Pokud v průběhu nucené hospitalizace pomine závažnost či bezprostřednost ohrožování pomine, musí zdravotnické zařízení drženého člověka propustit. Pokud tak neučiní, soud následně prohlásí část držení v ústavu za nepřípustnou.

Právě takové závěry vyplývají z níže shrnutých rozsudků prvoinstančního i odvolacího soudu.

Shrnutí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. října 2025, č. j, 19 L 3386/2020 - 377

Soud vyšel z toho, že počáteční nedobrovolná hospitalizace byla zákonná, neboť v době převzetí existovala akutní dekompenzace duševního onemocnění spojená s reálným a bezprostředním ohrožením okolí. Tato fáze byla doložena jak zdravotnickou dokumentací, tak konkrétními incidenty z úvodního období hospitalizace.

Zásadní zlom však soud spatřoval v období od 26. ledna, kdy podle zdravotnické dokumentace došlo ke stabilizaci zdravotního stavu. V tomto období byl hospitalizovaný opakovaně hodnocen jako klidný, spolupracující a bez aktuálních agresivních projevů. Tyto závěry nebyly izolované, ale dlouhodobě zaznamenávané ošetřujícím personálem, a nebyly vyvráceny žádným konkrétním záznamem o bezprostředně hrozícím nebezpečí.

Soud výslovně zdůraznil, že:

• samotná existence duševního onemocnění,
• obecné riziko relapsu,
• historie předchozích hospitalizací,
• odmítání medikace ani
• odborné obavy z budoucího vývoje,

nemohou samy o sobě nahrazovat zákonný požadavek bezprostřední a závažné hrozby, jak jej vyžaduje právní úprava nedobrovolné hospitalizace.

Za klíčové soud považoval rozlišení mezi:

• hypotetickým či preventivním rizikem do budoucna, a
• aktuální, bezprostřední hrozbou "tady a teď".

Testy a posudky zaměřené na riziko budoucího násilí soud nepovažoval za rozhodné pro ospravedlnění pokračující detence, neboť tyto nástroje hodnotí pravděpodobnost možného jednání v delším časovém horizontu, nikoli existenci okamžité hrozby. Připustil jejich odborný význam, avšak odmítl jejich použití jako náhradu zákonného kritéria bezprostřednosti.

Odchýlení se soudu od znaleckého posudku

Soud se v této souvislosti vědomě odchýlil od závěrů znaleckého posudku, který dovozoval vysoké riziko budoucího násilí a považoval další omezení osobní svobody za medicínsky odůvodněné. Toto odchýlení soud podrobně vysvětlil.

Především zdůraznil, že znalecký posudek posuzoval riziko převážně prognosticky, tedy z hlediska možného budoucího chování, zatímco předmětem detenčního řízení je výlučně posouzení aktuální zákonnosti omezení osobní svobody. Jinými slovy, znalec hodnotil, zda může v budoucnu dojít k nebezpečnému jednání, zatímco soud byl povinen zkoumat, zda v rozhodném období existovala bezprostřední a závažná hrozba, kterou nebylo možné odvrátit jinak než detencí.

Soud výslovně konstatoval, že:

• znalecké závěry o riziku do budoucna jsou hypotetické a pravděpodobnostní,
• nemohou nahradit konkrétní skutková zjištění o aktuálním chování osoby,
• a nemohou legitimizovat preventivní zbavení osobní svobody.

Soud rovněž připomněl, že není znaleckým posudkem vázán, a že posudek je pouze jedním z důkazů, který musí být hodnocen v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, zejména se zdravotnickou dokumentací a faktickými projevy chování v daném období. Pokud se tyto důkazy dostávají do rozporu se znaleckým závěrem, je povinností soudu dát přednost ochraně základního práva na osobní svobodu a restriktivnímu výkladu výjimek z této svobody.

Na tomto základě soud uzavřel, že znalecký posudek nemohl ospravedlnit pokračující detenci, neboť neprokazoval existenci bezprostřední hrozby v rozhodném období, ale pouze obecné riziko vyplývající z diagnózy a anamnézy.

Zdravotnická dokumentace měla pro soud zásadní důkazní význam. Přestože byla v řízení kritizována metodika některých hodnoticích nástrojů, soud uzavřel, že pokud by byly přítomny relevantní projevy akutního nebezpečí, musely by se nutně projevit konkrétními záznamy o zásazích, omezeních či eskalaci péče, což se v daném období nestalo.

Na tomto základě soud uzavřel, že nejpozději od 26. ledna pominul zákonný důvod detence, neboť chyběl znak bezprostřední hrozby. Další setrvání osoby v ústavní péči bez jejího souhlasu proto bylo v rozporu se zákonem i ústavními principy ochrany osobní svobody, přičemž v pochybnostech soud zvolil výklad příznivější pro dotčenou osobu.

Shrnutí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2026, č. j, 55 Co 415/2025-410

Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo vysloveno, že nedobrovolná hospitalizace osoby s duševním onemocněním ve zdravotnickém zařízení v určitém časovém období nebyla přípustná. Zdravotnické zařízení se proti tomuto závěru odvolalo.

Skutkový základ

Dotčená osoba byla původně hospitalizována bez souhlasu z důvodu akutní dekompenzace duševního onemocnění a bezprostřední nebezpečnosti pro sebe a okolí, včetně agresivních incidentů. Soudy však posuzovaly zejména následné období, v němž podle zdravotnické dokumentace již byla osoba klidná, bez projevů agrese a spolupracující.

Ve sledovaném období byly prováděny standardizované screeningy nebezpečnosti, které neindikovaly bezprostřední riziko; případné rizikové projevy by se musely projevit v dokumentaci a vést k odpovídajícím zásahům, což se nestalo.

Právní posouzení

Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že od určitého data nebyly splněny zákonné podmínky pro další detenci bez souhlasu. Konkrétně pominul znak bezprostřednosti závažného ohrožení ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.

Soud zdůraznil, že:

• abstraktní či hypotetické riziko založené na minulých hospitalizacích nemůže samo o sobě odůvodnit pokračující omezení osobní svobody,
• pozdější jednotlivý agresivní incident nemůže zpětně legalizovat dřívější detenci
• tzv. "medicínská opatrnost" nebo snaha zajistit pokračování léčby nenahrazuje zákonné podmínky detence, zejména pokud existuje možnost ambulantní péče.

Hodnocení důkazů

Odvolací soud se ztotožnil s tím, že znalecký posudek není nadřazen ostatním důkazům a musí být hodnocen v souvislosti se zdravotnickou dokumentací a dalšími zjištěními. Soud prvního stupně se podle odvolacího soudu přesvědčivě vypořádal s rozpory mezi znaleckým posudkem a obsahem dokumentace.

Ústavní rozměr

Odvolací soud akcentoval, že osobní svoboda patří k nejvýznamnějším základním právům (čl. 8 Listiny základních práv a svobod) a zásah do ní musí být zákonný, nezbytný a proporcionální. Odkázal rovněž na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, podle níž musí být podmínky nucené hospitalizace splněny kumulativně a posuzovány vždy ad hoc.

Výsledek řízení

Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně i právně správné, a proto je v plném rozsahu potvrdil, včetně výroků o nákladech řízení.